MSK Bojkovice

Oléé ó Espaňa,                                                                                                                                 další  foto ZDE

jak napovídá úvod – tento článek se bude týkat chytání ryb, závodění a taky něčeho nezávodního ze Španělska, které mám tak rád.

Když jsem před časem dostal od španělského kamaráda Gerarda pozvání na závod dvojic , který nese jméno Campeonato de Pirineos, tak jsem prakticky ani vteřinu neváhal, oslovil Martina Drože, se kterým do Španělska již několik let jezdím a protože ani on neváhal – odpověď do Barcelony byla rychlá a stručná – přijedeme! Potom jsme ještě zkusili dotaz, zda by nebylo možno si zkusit ulovit tuňáka, ale odpověď – hmm, snad ano příliš optimismu nedávala.

Nicméně jsme 18.9. s Martinem odstartovali z Bratislavy a v Gironě nás již čekal Gerard a odvezl nás k nim domů do Barcelony. Po přivítání s celou rodinou a spolknutí několika skvělých tapas, ( řada různých, skoro vždy vynikajících drobných předkrmů) jsme ulehli ke spánku.

V pondělí jsme navštívili Carlese v jeho firmě SALMON 2000 (nádherná muškařská prodejna, která se zabývá organizací vesměs luxusních rybářských zájezdů), splkli co je nového, jak jdou ryby a docela hezky poseděli. Potom jsme jeli koupit licence a povolenky na řeku Anglés, o které Gerard dost zaníceně básnil. Cena licence (obdoba státního lístku) je poměrně nízká – na 14 dnů to bylo tuším 5,-EUR a denní povolenka na jmenovanou řeku stála cca 10,- EUR/ den. Když jsme s Martinem diskutovali právě o těchto cenách, tak nám ty řeči o velkých rybách moc neseděly právě s cenou povolenky-přišla nám docela levná, což Martin komentoval- no jó, takovejch keců jsem už slyšel. Nicméně jsme další den brzy ráno vyrazili na řeku, která je cca 100 km od Barcelony. Ještě cestou nám Gerard znovu vyprávěl o této řece – již sedm let se tam prý nic nesmí sadit a jsou tam jen přírodní ryby všech rozměrů. Jen jsme na sebe s Martinem jukli a …keců slyšeli.

A naše doměnky ještě posílilo to, když jsme řeku uviděli – něco mezi Svratkou a Dyjí pod Vranovem. Takže jsme se nachystali a šup do vody – prý aspoň potrénujeme na ty závody.

Chvilku jsem pohazoval do proudku , přemýšlel kde by ty velké ryby tak asi mohli být když signalizátor poskočil a lup první potočák tak 25 cm byl na prutě. Sice bojovný, ale….. Tak jsem dál pohazoval, zase záběr a lup – potočák jistě přes 50cm byl v p… i s mouchami. Tak jsem změnil na 0,12, ale podobně velká ryba další hodinu nepřišla. Bylo pár nádherných duháků od 10 do 35cm, docela dost zhruba stejných potočáků, ale ti velcí ne. Potom přišel Martin s Gerardem. Gerard chytil duháka přes 50cm a potočáka 45cm. Martin hodně menších ryb a o tu velkou stejně jako já nezavadil. Tak jsme se přesunuli o cca 1km proti proudu, rozdělili se a znovu vlezli do vody. Já šel s Gerardem, který hned po chvilce chytil dalšího potočáka dost přes 40cm a Martin zůstal kousek pod náma. V mém případě to bylo podobné chytání jako v prvním místě, ale pak přišel Martin a první co z něj vylezlo – ty vole a za tímto jsem chtěl znovu jet na Nový Zéland. Měl na prutě tři obrovské ryby (2xpotočák a jednou duhák), ale ani jednu nezdolal neb to 0,12 nevydžel. S troškou závisti jsem se svěřil, že já takové ryby neměl a věnoval se takovému táhlému proudu. Martin ani ještě moc nepoodešel a bum – nymfu mi vzal potočák, který měl přes 50cm zcela jistě. Ovšem tento „starý kozák“ si to okamžitě namířil do větví na opačném břehu a přesto, že se mi jeho první pokus podařilo eliminovat při pokusu druhém už se mnou nelaškoval a nemilosrdně to v těch větvích utrhl. S lehce třesoucí rukou jsem to znovu navázal, vyšel cca 3m výše, druhý hod , záběr a to co se vyvalilo na hladinu mě fakt skoro dostalo do kolen – obrovský duhák, jehož rozměr si snad ani netroufám odhadovat. Toho sice větve nezajímaly, ale po druhé výskoku se rozhodl, že pojede někam po vodě dolů. Chvilku jsem s ním běžel, ale byl to dosti nerovný souboj a po cca padesáti metrech klopýtání mezi balvany mi to utrhl. Stejně jsem byl hodně spokojený. Potom jsme se ještě bavili na dlouhé hluboké pláni se suchou muškou a přestože jsme pořád něco chytali, tak ti velcí se již neukázali. Pak jsme to již sbalili a jeli „domů“ do Barcelony. Já určitě s vážně míněným slibem – SEM SE JEŠTĚ VRÁTÍM.

Další den již následoval odjezd do Andory, resp. jejího hlavního města La Vella. Po turistické vložce tímto krásným městem jsme zase přejeli kousek do Španělska – Sea U´rrgell, kde byl hlavní „stan“ pro třídenní závod. Tento závod se skládá za šesti dvouhodinových kol. Po ubytování ve velmi slušném hotelu a malémJ zdřímnutí si, jsme se odebrali do jedné restaurace k oficiálnímu zahájení závodu. Byť jsem člověk docela dochvilný, nevím proč, ale ve Španělsku mi tamní přístup ala známé maňana nedělá vůbec žádný problém. Obzvlášť když je pořád co jíst a pít – a že tam těch dobrot bylo. Bohužel taky došlo na placení startovného, jehož výše je na první pohled docela závratná – 275,-EUR. Při druhém pohledu to již zase taková morda není – tři noci v dobrém hotelu, tři dny výborného jídla a závěrečný ceremoniál kde se podávalo snad deset chodů, docela luxusní ceny, atd.

Taky nějaké losování proběhlo, ale jak jsem si všiml, tak se takovou prkotinou ten večer nikdo moc nezabýval a hlavně jsme se všichni starali o plná břicha.

Druhý den ráno ovšem vše nabralo poměrně rychlé obrátky. Nám bylo sděleno, že lovíme první kolo na řece Oliana a že je tam hodně velkých ryb a skvělý organizátor a Manuel nás nainstaloval do auta dalších dvou závodníků. Jako první jsme dělali rozhodčí a naši dva závodníci za kolo ulovili 1+3 ryby. Pak jsme se s Martinem nahrnuli do této krásné řeky s odhodláním ji odrybnit. Já měl první záběr na streamera snad třetím hodem a po urputném boji jsem docela nasr… zdolal místního kapra, který měl cca 60cm a samozřejmě se nepočítal. Martin bojoval s nymfama. Po dvouhodinovém lovu jsme skončili – já 2 a Martin 5.

Žádná velká sláva, ale co – šak my jim to eště ukážeme, sem pravíl a šli jsme na oběd. Po obědě jsme se dostali na nejmenší řeku , kde se moc ryb taky nechytalo a když už tak do 25 cm. Já začal od spodní části sektoru a po více než hodině trápení, kdy jsme měl ulovenu jednu rybu jsme přeběhl za Martinem. Ten našel ryby až úplně ve vrchní části sektoru a protože mě tam pustil, tak jsme to ještě nějak zvládli – já 5 , Martin 11. Ještě odrozhodcovat jednu dvojici (úžasní bratři z Francie 62 a 64 let) a rychle na večeři, hotel a do pelechů.

Druhý den ráno jsme začínali na řece velikostí prostřední , která vypadala moc hezky. Opět jsme se rozdělili a začali závodit. Když jsme se po hodině setkali, tak já měl tři , Martin dva a byli jsme docela kyselí. Protože úsek byl docela dlouhý, tak jsme se dohodli, že Martin bude pokračovat dál proti vodě a já se vrátím na spodní úsek, kde se mi jedna část řeky jevila jako velmi slibná. Bohužel jen jevila – přidal jsem jen jednu rybu. Tady se ukázala výhoda těch závodníků (a byla jich většina), kteří měli vysílačky. Martin opět v horní části objevil ryby, ale hlavně to na co je chytat – jig rudořitka a dal celkem sedm ryb. A zase – rozhodčí, oběd a do odpoledního závodu zase na tu velkou Olianu. Měli jsme opravdu těžký úsek, kde se za všechna kola před náma chytily pouze dvě ryby. Poměrně krátký proud, který padal do tůně dlouhé cca 250 m , ale horší bylo, že po cca 25 metrech se již dál jít nedalo, jak byla hluboká. Martin opět nymfu v proudě a já nabrodil na kraj té jámy se streamerem. Za chvilku jsem měl záběr, ale ryba spadla. Snad dva hody a situace se opakovala. To už jsem španělského rozhodčího vyučoval drsné češtině. Pak jsem ale přeci jednoho okolo padesáti zdolal, potom druhého a pln veselosti jak to dobře jde, jsem nabrodil ještě trošku hlubějc. Hod – záběr – únik ryby do jámy i s velkým kusem podkladu dával tušit, že to bude konečně něco většího. Jen jsem si říkal k…. ať to není nějaký ten kapr. Ale ryba se v dálce ukázala na hladině a přestože to bylo fakt dost daleko tak bylo jasně vidět, že je to velký pstruh. Když dostanu na prut větší rybu, tak se ji vždycky snažím dostat přes naviják a tak jsem činil i nyní. V okamžiku kdy jsem měl již kus podkladu v prutu, to vše najednou povolilo a já měl za to, že se ryba buď utrhla nebo vypla. Jenže se podívám a – podklad se sype z prutu a šňůra pomalu mizí v jámě. Prut letěl na břeh a já skokem do tůně po šňůře – minul jsem se, ale ještě jsem ji trošku viděl (chytal jsem s intermediání, která má potápivý konec), tak jsem se nadechl a šup tam za ní. Když jsem pod vodou otevřel oč,i tak jsem ten konec šňůry měl přímo před nosem. Čapl jsem ji a jal se plavat ke běhu což se mi podařilo, ale v tom místě bylo i u břehu téměř po ramena. No, a tam jsme se pstruhem bojovali – já šňůru v ruce a dva metry proti vodě, pstruh pepeho v držce a zase metr po vodě. Asi po pěti minutách této přetahované mě začalo být jedno jak to dopadne a ve stylu „Burlaci na Volze“ jsem si dal šňůru přes rameno a brodil k prutu. Kupodivu to ryba celkem dobře snášela a chápavě mě následovala. Když jsem se dostal k prutu, tak jsem dal šňůru do zubů a provlekl očkama podklad. Pak jsem vyrobil poněkud nevzhledný (ale na rozdíl od původního spojení pevný) uzel a začal znovu rybu zdolávat již regulérním způsobem . Můj kamarád Martin řval smíchy a ještě měl nevhodné komentáře k mým původním montážím. Nakonec jsem pstruha zdolal a rozhodčí naměřil 65,5 cm. S Martinem jsme se na posledních cca 30 minut ještě rychle domluvili na taktice, ale Martinovi bohužel tři pěkné ryby, které měl na prutě spadly a já jsem přidal jednu. Byla to škoda hlavně pro Martina, protože do té doby na tom byl v jednotlivcích docela dobře. A znovu – sprcha ,večeře ,chvilka vázání a alespoň troška spánku.

Ráno jsem se vzbudil s pocitem, že asi nevstanu jak mě všechno bolelo (holt jsem starší člověk), ale nové síly do žil mi vlilo to když jsem viděl jak Martin začíná hezky pajdat a nějak divně se nakrucovat (koleno ho asi fakt dost bolelo). Snídaně a hajdy na malou řeku, kde jsme dělali rozhodčí známým španělským reprezentantům – Pablo Castro a David Ferreras. Já měl toho druhého a přestože měli na této řece asi nejhorší úsek, tak jeho práce se systémem „tandem“ byla obdivuhodná a totéž mi potvrdil i Martin u Pabla. S Davidem jsme vykonali přátelskou výměnu několika mušek a upalovali jsme na náš závodní úsek, který taky podle výsledků nebyl nic moc. Před náma tam dvojice chytla 3+3 pstruhy. Bez velkého návalu nadšení jsem vlezl do říčky a hle – po deseti minutách jsem měl taky tři kousky. Pak jsem přidal ještě pět a když Martin na konci kola vylezl s pěti, tušil jsem, že celkově to nebude až tak špatné.

Dali jsme si výborný oběd, po němž jsme zjistili, že se nemůžeme postavit, jak nás všechno bolí. Ono to je v těch Pyrenejích fakt docela náročné na fyzičku. Pak jsme zjistili, že máme na stole dvě sedmičky červeného a hned jak jsme je kalupem mlaskli, jsme zjistili, že už nás vlastně ani nic moc nebolí a vydali jsme se do posledního kola na prostřední řeku.

Větší část tohoto kola jsme se bohužel trápili. Po zhruba hodině jsme měl tři , Martin dva a to jsme se blížili ke konci sektoru, který končil u nějakého výtoku z malé elektrárny. Já se ještě zdržel na pomalejší vodě, kde jsem po vzoru Davida Ferrase na tandem chytil ještě jednoho pstruha, ale ta pravá zábava začala nade mnou. Nejdřív Martin chytil nějakého prcka okolo 30cm a potom dostal záběr těsně pod rourou z elektrárny. Pstruh se mu krátce ukázal a hajdy do té roury. Jenže kde na Martina – ten měl silon 0,10 a tak se do ryby opřel a ono to vyšlo- pstruh to otočil ven z roury a mazal po vodě kolem mě do dlouhé (cca 150m) klidné hluboké vody. V cestě mu ovšem stál strom, který ležel přes celou řeku. Řval jsem na Martina, že ho tam nesmí pustit, ale to jsem měl možná zkusit radši řvát na toho pstruha. Ten totiž projel větvemi toho stromu, trošku se tam pomotal a pak už ho Martin na prutu necítil. Nicméně jsme provedli pokus a já ten strom podbrodil a Martin mi pod vodou nějak prostrkal prut. Když jsem prut zvedl, tak se mi zdálo, že silon vede dolů po vodě, ale to už mi ho Marťas vyrval z ruky, nazval mě volem a sdělil, že ryba tam pořád je. Utrhla pouze přívěs. Já jsem se k rybolovu již navrátil a chodil jsem s Martinovi těsně za zády, protože s tím jeho minipodběrákem by měl problém podebrat i padesátku. A taky jsem byl na tu rybu hrozně zvědavý. Ovšem ryba měla evidentně jiné názory a my za ní chodili nějakých padesát metrů pořád tam a zpět. Ať to zkrátím – asi pět minut po oficiálním

ukončení závodu to ta desítka nevydržela a praskla. Potočák to nebyl zas tak velký – max 75cm jsme to odhadovali. Drož jen suše prohlásil – „stejně ta desítka fakt dobře drží a takových si ještě chytím“. S tím jsme vybrodili a šli dělat rozhodčí.

Po ukončení závodu zase rychle na hotel a protože jsme byli dohodnuti, že se ještě v noci přesuneme do Barcelony (v šest ráno jsme vyjížděli na tuňáky) jsme se sbalili a šli na vyhlášení. Bez nadsázky a velmi zkráceně – skvělá večeře, skvělá atmosféra, skvělí lidé. Vyhlášení probíhá tak, že se vyhlašuje od posledního a každý si cenu losuje. Byly tam živé kozy, kohouti, tradiční španělské sušené vepřové kýty, pruty atd. My jsme nakonec z 32 dvojic, které závod dokončily skončili šestí, což bylo považováno za velký úspěch vzhledem k tomu, že jsme neměli před tímto závodem prakticky žádné znalosti o řekách, prostředí a rybách. Martin vyhrál právě tu šunku a já nějaký pidi vařič na kávu nebo co to bylo (daroval jsem to Gerardovi). Jo, abych nezapomněl, za toho pstruha-burlaka jsem vyhrál krásný pohár za největší rybu (cena ovšem nebyla žádná). Byť se nám moc nechtělo, tak jsme něco po jedné v noci hupli k Gerardovi do auta a vydali se směr Barcelona, kam jsme dorazili chvilku před čtvrtou ranní. Dvě hodiny „spánku“ v mém případě protkaného divokými sny o obrovských rybách (už asi fakt stárnu, dřív se mi zdávalo o ženských) a znovu do auta a asi sto kilometrů na jih, kde nás čekal Gerardův přítel s lodí a vyrazili jsme na vysněný (a vymodlený a vyprosený) lov tuňáka.

Popisovat celý průběh lovu ani nebudu, protože to bylo trošku nudné. Asi i proto, že jsme spali málo, byli strašlivě utahaní ze závodu a ještě jsme si dali nějaké pilulky od mořské nemoci. Já jsem většinu času prodřímal, Martin poctivě zakrmoval, ale když přišel záběr tak jsem se k prutu vrhnul jako první a za cca půl hodiny byl zhruba padesátikilový tuňák v lodi. To mě docela probralo a snažil jsem se přesvědčit kapitána, abychom tuňáka nějak na lodi schovali a dovezli domů (v Barceloně byl náhodou autem můj dobrý kamarád a měli jsme plán, že když chytíme, tak koupíme nějakou krabici, led a převezeme ho domů). Ovšem kapitán když tento nápad uslyšel, tak málem omdlel a rychle nám takovéto myšlenky vyhnal z hlavy. Pak už jsem se jenom kochal mořem a chvílemi spal, neb jsem měl naloveno a řada byla na Martinovi. Moc mě mrzí, že další záběr již nepřišel a tak si Martin na svého tuňáka ještě musí počkat.

Po návratu na břeh jsme se ještě dva dny věnovali věcem, které naprosto nesouvisí s rybaření a radši je snad ani nebudu popisovat.

Z tohoto „zájezdu“ jsem se hlavně fyzicky (ale trochu i finančně) vzpamatovával ještě asi měsíc. Potom to přešlo, slíbil jsem si, že se dám do kondice a ….. : Hasta en proximo aňo Amigos