Banner

Když se zrovna podívám z okna na venkovní teploměr, nenapadá mě nic jiného, než trochu vzpomínek a nostalgie na teplejší dobu. K tomu jsem si zrovna dělal pořádek v šuplících a našel opravdu hodně staré DVD, na kterém je napsáno – MISTROVSTVÍ SVĚTA NORSKO 2004. Dost nevěřícně sleduju ty staré snímky, na kterých jsme ještě všichni byli ušatí kucíí a trenér Milan Janus byl ještě živ.

Mistrovství světa v Norsku byla moje úplně první velká akce, které jsem se zúčastnil. I když mou nominace tehdy provázelo pár překážek, nakonec jsme tuto akci absolvovali ve složení Ondra Misar, Lukáš Sobolčík, Pavel Haloun, Boďa Šareš a já. Za trenéra nám byl Milan Janus a manažer týmu pan Ing.Miloš Urych. Naše cesta do norského Sunnfjordu byla dosti dlouhá, moje teda nejdelší. Tři přestupy letadlem a ještě noční jízda autobusem.

 

Když jsme na místo přijeli nad ránem, přivítalo nás krásné počasí, které se za dobu našeho pobytu až na jeden den nezměnilo, ba ještě přilepšilo teplotou. Téměř celý pobyt jsme měli okolo 30°C, což na ryby nebylo úplně ideální.

První trénink začal někde u mostu. Z tak velké řeky z nás mladých neměl nikdo žádnou zkušenost, maximálně Vltava, ale ta byla proti těmto řekám malinká. Proto jsme vesměs vůbec nenymfovali, Milan zkoušel mokrou a to velmi úspěšně, já streameroval s menšíma černýma zonkerama a taky poměrně úspěšně. Všichni jsme ryby pochytali, takže Norsko naše očekávání splnilo. Další tréninkové dny nám ukázaly, že nejlepší taktika bude s rychlou intermídou a dvěma dampselama ( larvy vážek) házet co nejdál do řeky a pomalu stahovat. To se pak ukázalo být dobré i na jezerech, protože tyto řeky jimi protékaly.

Zahájení proběhlo v městečku Forde. Jak jsem napsal, vše bylo nové a tak trochu jiné, před domy ležely kola, domy se nezamykali, všichni byli tak nějak easy going, to byla pro mladého kluka jako já velká změna. Hodně se mi taky líbilo, že jsme všichni bydleli společně na nějakém hezkém intru, takže jsme se potkávali se všema, hráli fotbálek, dělali prču.

Celý průběh závodu si už úplně nepamatuju, ale ty nejhezčí chvíle zůstaly. První kolo jsem značně nervózní ( i když nevím proč, vždyť jsme mohli jen překvapit) nastoupil do lodě s ještě mladším borcem. V mých očích byl horkým favoritem kluk z Norska, kterého jsem viděl chytat při tréninku a dost nám to natřel. Shodou okolností byl se mnou ve skupině. Původně jsem se chtěl držet jeho, ale nakonec jsem usoudil, že v takovém horku, které panovalo, by bylo lepší obrážet skály a místa, kde bude chladněji, protože i voda se dost oteplila a pstruzi na to asi nebyli moc zvyklí. Zamířil jsem teda ke skalám a byl tam sám. První půl hodiny jsem měl dost zážitků v podobě malých pstruhů, ale nic přes 20 a začal jsem pochybovat, jestli byla moje volba správná. Pak jsem ale zjistil, že jezdím příliš blízko břehu a větší kusy už plaším. Zjistil jsem to, když jsem odjel dál než jsem chtěl, ale tím, že jsem už tehdy házel celou šňůru, jsem se ke břehu dostal. Dva hody dvě ryby kolem 35 a pak už to jelo. Kolega chytil 1 a já tuším něco přes 10, což byla jednička s náskokem asi 7 ryb na dvojku. Super začátek.

 

Další kolo byla řeka. Mladý nerozvážný jsem si nevzal nic na oblečení pod goretex (zapoměl jsem) a tak jsem šel v kraťasích na ostro. Trochu jsem třepal kosu ale měl jsem dobré místo. Chytat se dalo jen z mé strany, ale dalo se dohodit na druhou, která se odlévala do jezera. Místo pode mnou bylo ještě hezčí, ale nor tam dal nepochopitelně zero. Na té řece strašně padaly a tak se nesmělo vůbec sekat. Jen zvednout prut a pomalinku zdolat. Všechny ryby měli kolem 20-25 cm, největší 38 a 13 ryb mi stačilo na další jedna.

Druhý den zase řeka, tentokrát místo špatné, za dvě kola snad jen jedna ryba, ale při chystání jsme s Milanem viděli pár sběrů, což bylo super, protože jsem věřil, že je na mokrou dostanu. Ze tří sběrů jsem rychle odebral dvě, pořád na dampsely. To jsem věděl, že nebude špatné, pak jsem ještě na jednom místě dobrodil asi do půlky a z tama postupně dostal ještě 4 kusy, a to byla třetí jednička. V ten moment už jsem byl trochu nervózní, dvě kola do konce ve vedení.

Čtvrté kolo jsem do lodě dostal francouze. To byla moje první zkušenost s tím, jak lze nechytat půlku závodu. Frantík byl velmi příjemný a vstřícný a tak mě nechal první půlku velet. Chytali jsme klasicky tak, jak se mi to osvědčilo v prvním kole, tedy blízko nějakých skal. Já dostal dva kusy a francouz jednu, ale tam to bylo dost na dobré umístění. Vůbec ryba byla dobrá. Pak se ale karta otočila a velel on. To určitě nebylo z jeho hlavy a pokládám to za vinu jejich trenérovi, který je už v takto útlém věku nutil dělat takové věci. Postavil loď tak, abych mohl házet pouze tam, kde jsme před 20 sekundami projeli lodí. On pak házel přes špičku podél břehu, podél kterého jsme hezky pomalu driftovali. Tuto situaci jsem namaloval na obrázek níže. Dokonce, když ten kluk zamotal návazec, tak zavelel odjezd, při čemž jsem nesměl chytat a když byl v půlce převazování, zavelel otočit a zpátky. I takové věci se stávají. Zřídka, ale přece. Dnes už vím, že velice účinná obrana na tuto situaci je intenzivní klepání něčeho tvrdého (podběrák, bota) o dno lodě, pak si takové jednání kolega v lodi určitě rozmyslí. Tehdá jsem to nevěděl. Frantík mě dorovnal na dva dva, ale nakonec jsem měl větší. Byla z toho dvojka, i když vím, že chytat celou dobu, byla by to možná zase za jedna.

I tak jsem měl po 4 kolech takový náskok, že mi stačila v posledním jen jedna rybka. Na takový stress jsem do té doby nebyl zvyklý a musím říct, že jsem byl fakt hodně nervózní, taky i pro to, že nás vysadili asi dvě hodiny předem a já tam pochodoval a přemýšlel, co bude. A tak jsem se bál abych nedostal zase Francouze. Naštěstí mě potkal v lodi doslova anděl, v podobě krásné mladé norky, která vůbec nechytala špatně a řekl bych až hodně dobře. To mi vlilo krev do žil, protože i jejich trenér přišel, a řekl, že bude chytat fér a ať si navzájem pomáháme, protože jim šlo o zlato a nám o bronz v týmech a mě taky o zlato v jednotlivcích. Začali jsme chytat hned u loděnice, kde jsem viděl občasný sběr a taky jsem nechtěl nikam daleko přejíždět a ztrácet čas. Po půlhodině bez záběru jsem začal být marný a ona mě začala lámat, abychom jeli do přítoku ( 25 minut jízdy), kde jejich kolega nachytal nějaké ryby. Nakonec jsem s obavami kývnul a jeli jsme. Byl tam už francouz a ten měl 6 ryb za tu hodinu !!! Nakonec mi tam asi za 5 minut skočil pstruh a já věděl, že je to tam! Gratulace od sympatické blondýnky, která teď prý hraje tenis. Kolo jsme spolu dokončili a já jí taky trochu pomohl chytit 3 kusy, což byl pro ni skvělý výsledek a já skončil na 7, což byla jednička, protože Francie už nepřidala.

 

Pamatuju, jak jsem si s mým koučem Milan Čubíkem psal sms před tím posledním kolem a on mi napsal, že jednu určitě dám. Po tom kole jsem mu odepsal, že ze strachu, že by mu jedna nestačila, dal jsem jich 7.

Tým nakonec srknul bronz a já na svém první mistrovství světa získal titul, který jsem (se štěstím, ale na to historie neptá) obhájil o rok později v ČR. Tím pro mě působení v juniorské reprezentaci skončilo, i když dnes je to trošku jinak. Tehdá bylo nebe modřejší a stromy menší, ale dnes je to taky fajn…

Autor článku : Luboš Roza

Zdroj : www.muskarskezavody.cz