Banner

Patagonie IV

 

Zase ten týden nějak rychle utekl .....

Jak jsem se zmínil – šli jsme s Reném slavit. Gaston nám dal řidiče, který se o nás vzorně staral a je dost možné, že nás v pět ráno i ukládal ke krátkému spánku.

1

Totiž už v sedm byl budíček, snídani jsem radši vynechal, spokojil se s několika šálky kávy a během chvilky jsme seděli v autech.  Odjížděli jsme na ryby do horní části Rio Simpson, kde se člověk bez průvodce nedostane, protože se projíždí přes soukromé pozemky.

2

 Kluci ( i s Reném ) se rozešli po břehu a já jsem s Gastonem přejel lodí na druhou stranu řeky. Protože tady jsme mohli lovit se dvěma muškama, byl výsledek poměrně rychle znát a docela se dařilo. Obzvláště mě, protože „můj“ druhý břeh byl evidentně málo  prochytávaný a ryb tady bylo o poznání víc. Taky pár hezčích kousků.

3

 Pomalu jsme šli proti vodě, ryby celkem braly, bylo krásně, mě bylo docela bídně , kluky jsme někde poztráceli a čas parádně ubíhal. Potom mě Gaston upozornil, že by jsme se měli vrátit. Docela rád jsem souhlasil, protože už jsem měl hlad, že bych psovi oběd sežral. Podařilo se nám řeku přebrodit aniž bych se opral a vrátili jsme se k autům. Hoši už tam byli, hostitelé během chvilky připravili piknik a poté co jsem se najedl a jídlo zapil několika doušky výborného červeného.

 

4

 A asi tak hodinu nic nevím.

5

Probuzený okopáváním některých částí těla od mých kolegů a jejich pitomými poznámkami na můj momentální stav ( jen záviděli, že jsem dopoledne chytil víc) jsem se nějak zmátořil a když mi Gaston sdělil, že přejedeme na jeho oblíbené tramo clandestino  con truchas abuelos (tajné místo se pstružími dědečky), tak jsem byl naráz čilý jako ty ryby. Přidali se k nám ještě Jirka Daněk se svým průvodcem a poněkud dobrodružnou stezkou jsme vyjeli.

Zase maličko odbočím. V Patagonii je opravdu spousta krásných řek a jezer. Ale aby jste se dostali na ty opravdu super místa, musíte toho průvodce prostě mít.Zná to tam, jede se přes soukromé pozemky , on se zná s majiteli , se kterými vždycky zdvořile pohovoří a jede se dál. Sám by to tam člověk nedal. Asi by si zachytal ,ale na to nejlepší by se prostě nedostal. Ceny těchto průvodců jsou různé , ale dá se předpokládat, že pokud jedete na řeku ( na jezero potřebujete loď a cena je jiná), tak se cena, ve které je zahrnuto i auto, pohybuje od 120 do v150 USD. Není to málo,ale určitě se to vyplatí.

No, abych pokračoval. Naši průvodci – kamarádi se chtěli trošku víc dozvědět o našem způsobu lovu s nymfou. A to teda čuměli. A my s Jirkou měli zase rybářský orgasmus.

6

 Nevím, ale  za ty cca tři hodiny jsme každý chytili přes třicet ryb, z čehož jich bylo dost přes čtyřicet o občas i nějaký větší.

7

Já si povodil i jednoho toho trucha abuelo a odhaduji, že měl hodně přes 70 cm. Pak se teda nasr.... , nějak divně mrsknul hlavou a byl pryč i s nymfou z přívěsu. Chytal jsem s 0,18.  

Moc těžko se nám z těchto míst odcházelo a už tam jsem si slíbil, že se jednou vrátím.

8

Přejezd na lodge, asi i večeře byla , ale já už byl tak zničený, že po večerníčku ve formě jedné vodky ( možná byly dvě ) jsem upadl do pelíšku a slastného bezvědomí. Jestli hoši ještě něco prováděli, tak vám to musí někdy sdělit oni.

Ráno bylo mnohonásobně hezčí než to předešlé až do doby,  než jsme se začali balit. Přenosná váha putovala mnohokrát z kufru na kufr, ale asi po hodině snažení se nám všem podařilo nějakým zázrakem dostat do normy. Vlastně ještě trošku i s rezervou, protože jsme odjeli do Coyhauque koupit nějaké ty suvenýry a drobnosti.

Vydatný oběd ve městě,

9

 rozloučit se na lodge

10

  a šup na letiště do Balmacedy, odkud jsme letěli do Santiaga. A tady si neodpustím svůj výklad příhody, kterou Petr sice už popsal, ale dle mého názoru dost skromě.

Let na trase Balmaceda – Santiago má jedno mezipřistání v Puento Mont. Byli jsme po letadle různě rozházení. Myslím, že si to pamatuju docela přesně – Petr na sedadle č 3 , Jirka B. na 16 a já s druhým Jirkou jsme byli až docela vzadu na 34. Letadlo přistálo v tom P.M. , většina lidí vysedla a čekalo se na ty, kteří přistoupí. Já si šel protáhnout záda a stavil se u Jirky B. Chvilku jsme plkali a protože jsem Peťu neviděl, tak jsem se ptal, Jirky kde je. Asi se šel vyčúrat. Tak jsem šel zase zpět, ale to už mě letuška žádala abych se usadil na svoje sedadlo. Moc jsem tomu nerozuměl, ale ..... Nicméně potom začalo něco divného. Letušky pobíhaly po letadle , pořád nás počítali a protože nás tam bylo tak dvacet, tak jsme si s Jirkou dělali starosti o jejich inteligenci. Ovšem velká omluva těm letuškám, protože všechno bylo jinak. Ony jim ty počty vždycky musí sedět a ony neseděly – jeden člověk totiž chyběl. Všichni lidi co měli nasednout, už netrpělivě postávali v tom nástupovém tunelu, jejich počet na odbavení byl správný, ale přesto jeden pořád chyběl – náš Petr (ale to my jsme ještě nevěděli). Potom se začalo letadlo konečně plnit. Já jsem ještě postával v uličce, když jsem ve předu Petra uviděl. Říkám Jirkovi – bude hej, Huček se asi právě dozvěděl, že doma vyhráli sto mega ve sportce. Měl jsem k takové domněnce důvod, protože šťastnějšího a rozzářenějšího člověka jsem asi ještě neviděl. Nevyhrál. Jen byl tak moc šťastný, že nás, kteří už mu občas trošičku lezli na nervy zase vidí. A někam do tohoto mého si vložte to co už Petr popsal na Muškařských závodech.

11

Asi nejlepší historka zájezdu.

Protože už jsme si rybařiny na cestě domů neužili, tak to zkrátím. V Santiagu na hotel, pár zteplalých piv na zahrádce, brzy ráno na letiště a za cca čtyři hodiny přistání v Riu. Tam horko jak v peci, ale díky naší průvodkyni Katce,

12

 která tam již delší dobu žije  to i tam bylo skvělé - Kristus , Cukrová homole , Maracaná , Copacabana  a tak....

13

14

Tři dny jsme si tam toho lednového sluníčka  (okolo 40° tam bylo ) užívali a pak směr Amsterdam, kde nás na letišti čekal jeden kamarád

15

 ( nemusíte hádat , byl to René ) , jeli jsme na originál  herinka (miluji ho) , potom k číňankám na masáže , nějaký ten tulipán ukořistit a už jsme zase byli v letadle. Konečně v tom nejsprávnějším, totiž v tom co nás vezlo po třech týdnech zase domů.

Na letišti v Praze poslední „kameny“, zamáčknout slzu (přeci jsme chlapi, nééé?) a každý zase po svém.

Asi už budu toto vyprávění pomalu končit, ale ještě pár drobností musím. Byl to skvělý výlet se skvělým rybařením  podpořený úspěchem v podobě stříbrných medailí a se skvělými lidmi, se kterými jsem toto mohl absolvovat. A tak tedy  - Jirko Bělohlave , Petře Hučku a Jirko Daňku – MOC DÍK.

A tím vyprávění opravdu končím.

P.S.: ještě a snad brzy přidám i ty fotky z rybaření a – zase úplně všemu úplně věřit nemusíte. Protože, jak říká můj kamarád Martin Drož : proč kazit hezký příběh pitomou pravdou

Mějte se a někdy příště ,  Milan Čubík